Přesné důvody vyřazení Arevy v této chvíli stále zná pouze limitovaná skupina osob a jakékoliv úsudky o příčinách by byly pouze v úrovni spekulací. Každopádně však lze usuzovat, že vzniklá situace "Paříž out of business" ovlivní jak vzájemné vztahy, tak českou pozici "obhájce jádra" uvnitř Evropské unie.

Jaderná energetika byla ve Francii vždy předmětem národní hrdosti. Nejnovější francouzský model reaktoru EPR, s nímž se země snaží prorazit na zahraničních trzích, včetně českého, je často považován za nejbezpečnější na světě. Díky své robustnosti prý dokáže odolat i pádu většího letadla. Zpráva o vyřazení společnosti Areva, která se s EPR ucházela o dostavbu Temelína, v rané fázi tendru proto pro na první pohled může působit překvapivě, jenže z detailnějšího pohledu spíše představuje pouze poslední ze série pochybení, selhání a trochu i nešťastných náhod, které francouzskou jadernou energetiku v posledních letech sužují.

Předčasná radost z renesance

Začněme samotnou společností Areva, v níž majoritní podíl drží stát a jejíž akcie se bez hlasovacích práv obchodují na burze v Paříži. V rámci sektoru se jedná o unikátní společnost nabízející kompletní balík služeb – od těžby uranu a výroby a recyklace palivových článků přes design reaktorů až po stavbu elektráren. Ještě před pár lety si manažeři představovali budoucnost firmy v nejrůžovějších barvách. "Jaderná renesance" v rozvojovém světě a také na Západě měla přinést kupu nových zakázek, přičemž hrozilo, že se stávajícími kapacitami nebude Areva schopna uspokojit rostoucí poptávku.

Vedení firmy v čele s charismatickou šéfkou Anne Lauvergeonovou proto zahájilo mohutnou expanzi, začalo najímat stovky nových zaměstnanců a skupovat uranové doly po všech koutech světa. Pak přišla dvojitá studená sprcha v podobě finanční krize a, mnohem podstatněji, výbuchu fukušimských reaktorů. Areva, jejíž marže ze zisku před zdaněním a odpisy se pohybuje na mizerných úrovních už od roku 2008, musí snižovat náklady, škrtat v plánovaných investicích, propouštět a prodávat aktiva. Od roku 2006 si společnost musí půjčovat na běžný provoz, jelikož vytvářená hotovost na pokrytí režijních nákladů nestačí. Navíc se jí jako bumerang vrací akvizice učiněné v euforických letech před Fukušimou.

Největším fiaskem byla koupě kanadského uranového těžaře UraMin, která proběhla v roce 2007, kdy očekávaný vzestup jaderné energetiky vyhnal cenu uranu do závratných výšin. Soupeři Arevy si rychle začali rozebírat volné doly. Při spěšně realizované transakci firma dostatečně neprověřila potenciální zásoby v ložiscích UraMin v Namibii, které se nakonec ukázaly být menší a hůře dostupné. Propad ceny uranu o několik měsíců později tragédii završil. Loni musela Areva z hodnoty investice odepsat 1,5 mld. eur, což společnost poprvé v historii stáhlo do provozní ztráty. Lauvergeonová se poté kritikům bránila tím, že za transakci nezodpovídala jen ona a že ji projednávala řada výborů a schvalovala dozorčí rada. Stín pochybení ale padl nejvíc na ni.

Reaktor EPR v praxi

Problémy má i inženýringová divize společnosti zodpovědná za stavbu reaktorů. Její vůbec první exemplář designu EPR, budovaný ve finské elektrárně Olkiluoto, má zatím pětileté zpoždění oproti plánu, přičemž náklady vzrostly na téměř dvojnásobek původní projekce. Finský zákazník proto zahájil proti Arevě arbitrážní řízení a požaduje finanční kompenzaci ve výši 2,3 mld. eur (57 miliard korun). Druhý reaktor, budovaný ve francouzském Flamanville, zatím čelí podobnému scénáři. Původní náklady se ze 3,3 mld. EUR vyšplhaly na 6 mld. EUR a datum dokončení bloku se posunulo z roku 2011 na rok 2016. Další dva reaktory EPR, stavěné v Číně od roku 2009 a 2010, zatím posuny v harmonogramu stavebních prací nezaznamenaly.

Nevýhodou robustního designu EPR jsou relativně vysoké náklady, které jsou cenou za zvýšenou bezpečnost a odolnost korpusu jaderného bloku. Jenže ani v tomto případě zkušenost z Fukušimy Francouzům příliš nepomáhá. Francouzský design sice obsahuje čtyři nezávislé aktivní systémy ochrany reaktorového korpusu, avšak nemá žádné pasivní ochranné systémy, které by nevyžadovaly externí zdroj energie na zchlazení kritické části reaktoru. Právě výpadek dieselových generátorů, zaplavených mořskou vodou, přitom zastavil nouzové chlazení fukušimských reaktorů a vedl k několika explozím v elektrárně. Pasivní systémy by musela Areva do EPR nově a draze zakomponovat. Již stávající aktivní ochranný kvartet přitom tvoří kolem 40 % veškerých nákladů na stavbu elektrárny.

Vzhledem k tomu, že drtivá většina nových reaktorů bude vybudována v rozvíjejících se zemích (v Evropě zatím odchod od jádra oznámily Belgie, Německo a Švýcarsko), pro něž je cena určujícím faktorem, není pozice Arevy do budoucna nejlepší. Také další technická specifika francouzského modelu mohou představovat nevýhodu. Reaktory EPR jsou velmi výkonné, avšak podle některých odborníků je kapacita 1750 MW pro některé země až příliš vysoká. Hodí se do lokalit s obrovskou a stabilní spotřebou elektřiny, ideálně vedle velkých průmyslových podniků typu hliníkáren či papíren. Místní přenosové sítě navíc kvůli svému špatnému stavu tolik elektřiny nedokážou zvládnout.

Krom Číny zatím reaktory EPR na zahraničních trzích mnoho úspěchů nesklízí. V obřím tendru na stavbu čtyř jaderných bloků v Abú Dhabí Areva (a s ní dalších pět skupin) prohrála s korejským konsorciem KEPCO, které dokázalo nabídnout mnohem výhodnější cenové podmínky. Do právě probíhající soutěže o převzetí společnosti Horizon, která se ve Velké Británii chystá postavit dvě jaderné elektrárny, Areva navzdory počátečnímu zájmu ani nezaslala nabídku. V tendru na rozšíření jaderné elektrárny Pyhajoki na severu Finska zadavatel zakázky, jímž je konsorcium Fennovoima, před několika dny oznámil, že reaktor japonské Toshiby disponuje oproti EPR lepším systémem pasivního chlazení.

Vážky se tedy také zde přiklánějí na stranu konkurence, hlavně kvůli drahým a v postfukušimském světě neperspektivním ochranným systémům. Ani v Česku se podle zdrojů z jaderného průmyslu Francouzi v honbě za zakázkou století příliš nepřetrhli. Svědčí o tom relativně menší počet předběžných smluv s tuzemskými podniky o spolupráci v případě vítězství v tendru.

Areva, patrně za základě finských zkušeností, nejenže odmítla stanovit konečnou cenu a termín dodání dvou bloků Temelína, ale svými návrhy prý místy porušovala atomový zákon České republiky. Společnost sice oznámila, že se proti rozhodnutí ČEZu odvolá, ale celá záležitost může skončit maximálně velkou bitvou v soudní síni, nikoliv na staveništi.

Dvorní intriky

Nemenší problém představuje rivalita Arevy a dalšího francouzského národního šampiona v energetice - společnosti Electricité de France (EDF), která provozuje všech 58 jaderných reaktorů v zemi. EDF se netají ambicemi vyvážet do světa vlastní a levnější reaktory, na jejichž designu by mohla spolupracovat s čínskými či japonskými koncerny, což se Arevě samozřejmě hrubě nelíbí. Osobní antipatie mezi šéfem EDF Henri Progliem a jeho protějškem z Arevy podle francouzského tisku stály za loňským odvoláním Atomové Anne, jak se Lauvergeonové ve Francii přezdívá. Na její vrub byl krom výše uvedených prohřešků přičten krach strategické aliance s německým koncernem Siemens který s Arevou staví Olkiluoto. Němci si po nedobré zkušenosti z Finska partnerství s Arevou rozmysleli a navázali spolupráci s ruským Rosatomem. Lauvergeonová poté Proglia, přítele bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho, obvinila ze spřádání intrik proti ní i její firmě. Proglio, který v roce 2009 navrhl, aby EDF převzala reaktorovou divizi Arevy, podle vyhozené výkonné ředitelky už dlouho usiluje o rozbití Arevy a získání jejích nejlepších aktiv.

Pověst francouzské jaderné energetiky nezlepšil ani skandál s odposlechy a sledováním Lauvergeonové a její rodiny. Kvůli nezdařené akvizici UraMin si na ni její zaměstnavatel totiž najal soukromé detektivy ze Švýcarska.

Největší ránu francouzské jaderné energetice může zasadit politika, konkrétně slib nového prezidenta Francoise Hollandea snížit podíl jádra v energetickém mixu země ze současných 80 % na 50 % do roku 2025. Pokud by byla realizována tato vize, naplánovaná v rámci Hollandeova předvolebního paktu se Zelenými, musela by Francie vypnout 24 reaktorů. To je podle ratingové agentury S&P velmi těžko realizovatelné. Hollande, jehož popularita od nástupu do funkce propadla na historická minima, zatím ze svých pozic neustupuje a nedávno ohlásil odstavení nejstarších jaderných bloků v zemi v alsaském Fessenheimu. Víc jak 35 let fungující elektrárna, v níž únik páry nedávno na krátko spustil požární poplach, by měla být zavřena do 4 let. V ohrožení tak krom Arevy zůstává také EDF, jejíž šéf navíc v posledních prezidentských volbách otevřeně podpořil Sarkozyho. Ředitel Hollandeovy prezidentské kampaně Manuel Valls, který nyní zastává post ministra vnitra, chování Proglia během voleb označil za "abnormální".

Krizi francouzské jaderné energetiky dokládá výkon hlavních opor sektoru na burze v Paříži. Akcie Arevy za poslední rok odepsaly 37 %, EDF za stejné období ztrácí 25 %. GDF Suez, třetí francouzský elektrárenský podnik, který provozuje několik reaktorů v Belgii, za posledních 12 měsíců klesl o 24,5 %. Akcie tuzemského ČEZu mají za posledních 12 měsíců bilanci -6,2 %.

Jádro dnes hýbe celou střední Evropou…

V Evropě má Areva svůj design přihlášený ještě do výběrového řízení na stavbu vůbec první jaderné elektrárny v Polsku a bude se pravděpodobně ucházet i o kontrakt na výstavbu dvou rektorů v Maďarsku. Ve všech případech přitom narazí na stejné soky jako v Česku - jak na americký Westinghouse, jehož vlastní japonská Toshiba, tak na ruskou státní korporaci Rosatom, jež má díky dlouholeté a prohlubující se přítomnosti v regionu velmi silnou výchozí pozici. I v těchto tendrech bude velkou roli hrát úroveň lokalizace, tedy podíl zakázek pro domácí průmysl. Zatímco v Česku by vláda viděla toto číslo co nejvyšší, bez udání specifik, maďarské ministerstvo národního rozvoje nedávno oznámilo, že při stavbě pátého a šestého reaktoru jaderné elektrárny Pakš by domácí výrobci měli od vítěze tendru získat kontrakty na alespoň 30 % vybavení elektrárny. Budapešť plánuje tendr vyhlásit na přelomu letošního a příštího roku.

V Pakši zatím fungují čtyři reaktory typu VVER, zbudované v 80. letech - stejně jako v Dukovanech, o celkovém výkonu 2000 MW, které nyní pokrývají kolem 40 % spotřeby elektřiny v zemi. Po přidání dvou bloků by se kapacita elektrárny měla zvýšit o 2000 – 3000 MW. Rosatom, který o soutěž v červnu potvrdil zájem, je ochoten stavbu nejen realizovat, ale také plně financovat. Očekává se, že náklady se stejně jako v případě dostavby Temelína vyšplhají na 10-12 mld. USD (200-240 mld. Kč). Provozovatel elektrárny počítá s tím, že do soutěže se přihlásí alespoň pět zájemců.

Jadernou premiéru plánuje sousední Polsko, které se chce v energetice odklonit od vysoce znečišťujícího uhlí a zároveň nezvyšovat závislost na zemním plynu. Podle představ polské vlády by první jaderná elektrárna v zemi měla začít fungovat do roku 2023 a měla by disponovat výkonem 3000 MW. Za dalších sedm let by polské jaderné kapacity měly zdvojnásobit. Náklady a rizika výstavby prvních polských jaderných reaktorů bude sdílet trojice státních energetik PGE, Enea a Tauron spolu s měďařským gigantem KGHM, který taktéž kontroluje stát. Finanční břemeno projektu v hodnotě 30-50 mld. PLN (180-300 mld. Kč) tak nebude muset nést jenom PGE, původní zadavatel zakázky. Zájem o to stát se hlavním dodavatelem projektu projevily americko-japonská skupina GE Hitachi, Areva, Rosatom a Westinghouse.

…a Rusko posiluje pozice

Rosatom se u nás netají velkými ambicemi a tvrdí, že dokáže zajistit nejbezpečnější a nejlevnější řešení, které zároveň poskytne největší příležitost tuzemským firmám. Při lokalizaci až 70 %, kterou ruský zájemce slibuje v Česku, a při celkových nákladech kolem 200 mld. Kč by to podle odhadu konzultantské společnosti AT Kearney pro ekonomiku znamenalo stimulační injekci v rozsahu 598 mld. Kč (po započtení multiplikačních efektů). Stát by na daních následně vybral 56 mld. Kč a zakázky by zajistily 49 tisíc pracovních míst. Konečnou úroveň lokalizace však lze dopředu odhadnout velmi těžko.

I když do rozuzlení hádanky o vítězi zbývá ještě několik měsíců, Rosatom a v něm soustředěné společnosti rozdávají českým firmám zakázky už nyní, hlavně na vybavení ruských jaderných bloků, kterých je nyní ve výstavbě devět. Na nedávno skončeném pražském fóru Atomex-Europe podniky Rosatomu s českými a maďarskými partnery podepsaly kontrakty v celkové hodnotě 45 mil. eur. Viceprezident Rosatomu zodpovědný za jeho mezinárodní aktivity Kiril Komarov na konferenci prohlásil, že za prvních devět měsíců letošního roku si jeho korporace v Česku objednala vybavení za 100 mil. eur, což pro srovnání odpovídá objemu zakázek za roky 2008 až 2011.

Rusové s českými podniky potenciálně počítají i pro reaktory čtvrté generace typu SVBR, které budou disponovat malými kapacitami do 100 MW a jsou zatím ve fázi testování. Společnost AKME-engineering, zabývající se vývojem SVBR, na pražském fóru podepsala dohody se 13 tuzemskými výrobci o zařazení do řetězce dlouhodobých dodavatelů a poskytovatelů služeb pro reaktory nové generace. Ty by mohly najít využití při odsolování vody, v chemickém průmyslu či pro zásobování odlehlých či izolovaných regionů elektřinou. Technologie, při níž je v reaktorové nádobě uranové palivo uchováváno a chlazeno ve směsi olova a bismutu, byla využívána na sovětských ponorkách. První reaktory, díky svým parametrům označované jako "ultra-bezpečné", by měly začít fungovat v roce 2017. Do té doby by investice do projektu, který je podporován z ruského státního rozpočtu, měly dosáhnout kolem 500 mil. USD. Akcionáři AKME-engineering jsou půl na půl Rosatom a skupina En+ miliardáře Olega Děripasky.

Výhodou českých a dalších středoevropských výrobců armatur, kotlů a dalšího vybavení reaktorů je dlouholetá zkušenost s ruskými technologiemi, což jim dává oproti západoevropské konkurenci náskok například při certifikaci výrobků. Ruský jaderný průmysl je navíc připraven posilovat nejen obchodní spolupráci s tuzemskými podniky, ale i kapitálovou účast v nich. Podle obchodního ředitele společnosti Atomenergomaš (sdružuje strojírenské aktivity Rosatomu) Borise Arsejeva je ruská strana ochotna "na přání českých partnerů zvážit variantu vstupu do jejich akciového kapitálu". Několik takových žádostí prý již přišlo. Zatím největším přímou ruskou investicí u nás v tomto segmentu byla akvizice Škody JS, kterou v roce 2004 nakoupil strojírenský koncern OMZ (spadá pod Gazprom). Právě Škoda JS se v konsorciu s Rosatomem uchází o dostavbu Temelína.

Václav Trejbal
autor je doktorandem na Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka VŠE v Praze a pracuje pro server Patria Online