Ve volbách v neděli 22. října 2017 v Japonsku získala dosavadní vládnoucí koalice Liberální demokratické strany (LDP) premiéra Šinzo Abého a strany Komeito 313 ze 465 křesel, a udržela si tak dvoutřetinovou většinu v dolní komoře parlamentu. Straně naděje, založené krátce před volbami guvernérkou Tokijské prefektury Jurikou Koike, nebylo přáno a dosáhla na pouhých 50 mandátů.

Tato čísla mj. otevírají Abému cestu ke změně ústavy, o kterou dlouhodobě usiluje. Podle japonského premiéra jsou části ústavy týkající se obrany zastaralé - neuznávají totiž existenci ozbrojených sil a zapovídají využití síly k řešení mezinárodních konfliktů. Změnu ústavy je možné provést poté, co je příslušný návrh schválen v obou komorách parlamentu alespoň dvoutřetinovou většinou a následně schválen v referendu. Premiér Abe a jeho LDP jsou tak nyní v roli, kdy se mohou japonského lidu zeptat, zda Japonsko potřebuje revidovat svou ústavu, či nikoli.

Samotná LDP získala 284 z 465 mandátů, a ani v jedné komoře parlamentu tak nemá konkurenci. Premiér Abe chce po tomto vítězství ponechat všechny ministry na svých postech a jeho vláda bude nadále rozvíjet japonské obranné schopnosti.

Změna bezpečnostního prostředí

Abeho administrativa si je zásadních proměn bezpečnostního prostředí v okolí Japonska v posledních letech vědoma, kdy mimo jiné jde o „posun ve světové rovnováze moci“, „rapidní rozvoj technologických inovací“, „vývoj a šíření zbraní hromadného ničení a balistických raket“ či „mezinárodní terorismus“. Proto Japonsko v roce 2015 přijalo „Legislativu pro mír a bezpečnost“.

Tu tehdy předseda vlády na tiskové konferenci 14. května 2015 obhajoval slovy: „Žijeme v době, ve které si žádná země nedokáže zajistit svou bezpečnost sama. V uplynulých dvou letech se japonští občané stali obětmi teroristických útoků v Alžírsku, Sýrii a Tunisku. Většina Japonska je v dosahu stovek severokorejských balistických raket. Závažné důsledky přináší i severokorejský vývoj jaderných hlavic pro tyto rakety. Počet vzletů japonských vojenských letadel k neidentifikovaným cizím letounům v blízkosti Japonska vzrostl za posledních deset let sedmkrát. Tohle je realita. Nesmíme odvracet oči od této tvrdé reality.“

Tento přístup, podle něhož se „žádná země se nedokáže ubránit sama“, tak nyní vede Japonsko k tomu, že se snaží být „proaktivním přispěvatelem míru.“ Japonské obranné složky (Japan Self-Defense Forces - JSDF) své úsilí staví na tom, že pokud má být Japonsko „proaktivním přispěvatelem míru“, musí aktivněji přispívat k míru a stabilitě regionu i mezinárodního společenství a spolupracovat s jinými zeměmi, včetně svého klíčového spojence, Spojených států amerických.

Jaká je role Číny?

I když to japonská vláda nezmiňuje přímo, jako hlavní důvod za oním „posunem ve světové rovnováze moci“ vidí takzvaný „vzestup Číny.“ Tento vzestup podle všeho vyvolal období přesunu moci, kterému mezinárodní společenství nyní čelí. A Čína se jako silná země již začala projevovat. Prezident Si Ťin-pching na symposiu „Jeden pás a jedna cesta“ (One Belt and One Road) v květnu 2017 prohlásil, že Čína povede „volný obchod“. „Volnost“ ovšem vždy nahrává silným, proto i při „volném obchodě“ státy potřebují pravidla, což jsme mohli vidět při vyjednávání podmínek Transpacifického partnerství (TPP).

Problémem je, kdo bude tato pravidla stanovovat v budoucnu. Čína se snaží prosadit do vládnoucí skupiny států mezinárodního společenství a opakovaně argumentuje, že současné „mezinárodní vztahy nejsou fér.“ Prezident Si Ťin-pching proto na vojenské přehlídce v Pekingu 3. září 2015 prohlásil, že „Čína vybuduje nový typ mezinárodních vztahů, který bude založen na férovosti a win – win situacích“.

Stále jsme však zatím nevíme, co podle Číny znamená férovost. Nemůžeme říct, že „Čína je špatná“, protože tady nejde o to, kdo je hodný, nebo zlý. Každý stát může o změnu pravidel, nicméně jen prostřednictvím diskuze nebo vyjednávání. Mezinárodní společenství nemůže přijmout zpochybnění mezinárodních pravidel či norem, pokud je změna statu quo vynucena silou. Japonsko je proto skeptické k některým operacím, které Čína provádí ve Východočínském a Jihočínském moři.

Násilné pokusy o změnu mezinárodního pořádku musí být odmítnuty

I když jde v současné době právě o čínské pokusy změnit status quo silou, není čínské chování není jediným problémem. Severní Korea také zkouší změnit mezinárodní pořádek výrobou nukleárních zbraní a vyhrožováním Spojeným státům a jejich spojencům. Takzvaný Islámský stát ohrožuje mezinárodní společenství terorismem, Rusko pak silou prosadilo změnu situace na Krymu.

Pokud mezinárodní společenství přijme násilné prosazování změn mezinárodních pravidel, pak se takové chování rozšíří po celém světě. Je složité donutit některé aktéry k tomu, aby se řídili pravidly, o nichž si myslí, že k nim nejsou férová. Pokud ale uvěří, že mohou změnit mezinárodní pořádek silou, mezinárodní společenství jim v jejím použití musí zabránit.

Trump a americká změna

V tomto kontextu jsou důležité záměry a schopnosti mezinárodního společenství. Od chvíle, kdy se úřadu amerického prezidenta ujal Donald Trump, začala americká vláda uplatňovat přístup „Amerika především“ a změnila svůj přístup k diplomacii. USA nyní preferují bilaterální jednání dvoustranná před těmi mnohostrannými. I když Spojené státy vypadají, že upřednostňují ekonomické záležitosti a že diplomatické a bezpečnostní otázky používají pouze jako páky při vyjednávání, mezinárodní řád je stále zajímá.

Panují tak obavy, že se USA začnou chovat jako slabý stát. Ten se snaží chránit svůj zájem pomocí vlastních pravidel, která se liší od mezinárodních pravidel volného obchodu, protože slabí nemohou konkurovat silným státům, pokud ty nemají nějaký hendikep. Prezident Trump už ukázal, že chce bránit ekonomické zájmy USA mimo multilaterální rámec.

Takové chování prezidenta Trumpa je však jen symbolem celého trendu v mezinárodním společenství. Ostatně vidíme, že i v některých evropských státech lidé vyzývají svou vládu, aby uzavřela zemi cizincům. Preferují své národní zájmy, místo aby vzali v potaz regionální a mezinárodní společenství.

Právě takovéto situace v nás vzbuzují obavy ze současného „přesunu moci“. Někteří lidé dokonce tvrdí, že mezinárodní pořádek směřuje do mocenského vakua (G-Zero world). Je pro nás však těžké přijmout podobné změny nebo výhružky založené na násilí a donucování, musíme udržet mezinárodní pořádek řízený pravidly. V této době se spojenectví Japonska s USA i celá mezinárodní bezpečnostní spolupráce musí chopit této nové role.

Nová japonská vláda a posilování obrany

Aby Japonsko dokázalo čelit změnám, ke kterým dochází v mezinárodním prostředí, snaží se přizpůsobovat svou bezpečnostní politiku. Výsledky voleb tak podporují Abeho administrativu, aby v tomto směru pokračovala. Neznamená to však, že změna ústavy bude snadná.

Z průzkumu japonských médií vyplývá, že 37 % respondentů podpořilo Abeho návrh doplnit článek 9 japonské ústavy o klauzuli upravující právní status japonských obranných sil. Proti návrhu však bylo 40 % dotázaných. Čili i když tedy tento dodatek podpoří dvě třetiny členů obou komor parlamentu, může být obtížné získat většinovou podporu v referendu. Mnoho Japonců je totiž přesvědčeno, že se Japonsko může ubránit i se současným zněním ústavy, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv změny.

Nicméně tento druh debaty je pro Japonsko něčím zcela novým. Diskuze o bezpečnostní politice byly v minulosti tabu. Kvůli změně bezpečnostního prostředí však Japonci začínají chápat, že záležitosti týkající se bezpečnosti je třeba náležitě projednat, a už jen to, že se o těchto otázkách mluví, je pro Japonsko velkou změnou.

Předseda vlády Abe již oznámil svůj úmysl pokračovat v revizi ústavy, jejíž úpravu by tak mohl iniciovat parlament na svém pravidelném zasedání příští rok. To následně podnítí i debatu v celém Japonsku.

Výhodou je i to, že má Japonsko další opoziční stranu – Ústavní demokratickou stranu Japonska (CDP). Ta nesouhlasí s revizí japonské bezpečnostní politiky ani se změnami v ústavě, pomůže však vyjasnit klady a zápory navrhovaných změn, a svými poznatky proto může pozvednout debatu ve společnosti zase na jinou úroveň.

Řádná debata v parlamentu je nezbytná, ale o japonské bezpečnostní politice musí rozhodnout lid. Japonci však současně musí chápat spojitost bezpečnosti Japonska s bezpečností regionální i mezinárodní. Bezpečnostní problémy různých regionů jsou propojeny a navzájem se ovlivňují.

Kromě toho je třeba vzít na vědomí, že se Japonsko může stát součástí velkého trendu antiglobalismu, a Japonci musí zvážit, zda je pro ně tento trend dobrý, nebo špatný. Musí také pochopit, jakému typu mezinárodního řádu, společnosti, pravidel a norem dávají přednost. Teprve pak můžou diskutovat o tom, jak dosáhnout příznivého bezpečnostního prostředí.

Již víme, že vnímání hrozeb je spojeno s geografickou vzdáleností a že každá země na různé hrozby nahlíží odlišně, protože zvažuje především svůj národní zájem. Japonsko a evropské země tak stěží mohou vnímat konkrétní hrozbu stejně. Pokud však bude určitá záležitost chápána jako mezinárodní problém, můžeme vnímání hrozby sdílet.

Například jak zaznělo při nedávné návštěvě generálního tajemníka NATO v Japonsku, Například NATO nyní považuje severokorejský vývoj jaderných zbraní za záležitost týkající se „šíření zbraní hromadného ničení,“ což je považováno za mezinárodní problém a globální hrozbu. Většina zemí v mezinárodním prostředí proto může diskutovat o této záležitosti na základě stejného vnímání hrozby.

Japonsko musí pochopit evropské vnímání hrozeb a zvážit, jak ho sladit s tím svým. Pro spolupráci v oblasti bezpečnosti je důležité si uvědomit, jaký vliv má daná záležitost na mezinárodní uspořádání. Z toho důvodu je zapotřebí, aby mezi zeměmi a mezi jednotlivými regiony neustále probíhala výměna názorů a konstruktivní diskuze.

Bonji Ohara
The Sasakawa Peace Foundation