Na prahu roku nastupujícího je proto zcela logické klást si otázku, jaké další modely uspořádání mezinárodních vztahů připadají v úvahu. Mnoho „nadějí“ se upírá k možnosti opakování studené války, neboť výzva, kterou Rusko adresovalo svým evropským/západním partnerům (je pozoruhodné, s jakou lehkostí nás Moskva zvládne zároveň označovat za fašisty, válečné štváče a partnery), přesně takovým způsobem rezonovala jak v médiích, tak v reakcích a prohlášeních politiků na obou stranách. Bez ohledu na to, s jakou četností se termín „nová studená válka“ bude vyskytovat v mediálním a politickém diskursu, není pravděpodobné, že by se jednalo o proces, jenž by snesl srovnání s tím, čeho jsme byli svědky v letech 1947 – 1989. Důvodem přitom není to, že bychom se snad s Ruskem nebyli schopní utkat na všech frontách jako tehdy, tedy ideologické, ekonomické i vojenské, ale v tom, že současná konfigurace mezinárodního systému je kvantitativně i kvalitativně zcela odlišná, takže se spor mezi Ruskem a západem nemůže stát novou studenou válkou v globálním měřítku.

V Evropě se však takový scénář může „úspěšně“ rozvinout, neboť Putinovo Rusko se prohlásilo za ideologického protivníka Západu (deklarovalo se jako konzervativní mocnost a prokazatelně financuje antisystémové politické formace z levého i pravého okraje politického spektra v řadě evropských zemí), projekt Euroasijské hospodářské unie lze interpretovat jako ekonomickou výzvu EU a aby byl výčet úplný, je třeba zmínit i „zástupnou válku“, která probíhá na východě Ukrajiny. Přes veškerou snahu Kremlu však jeho „sex appeal“, přinejmenším zatím, nedosahuje ani zlomku přitažlivosti, kterou se Moskva pyšnila v době, kdy její marxisticko-leninská ideologie byla miliony naivních nadšenců považována za planoucí pochodeň ukazující cestu ke světlým zítřkům celému světu.

Přeneseme-li pohled od spekulací o možné podobě evropského prostoru k věcem již reálně probíhajícím, je nanejvýš pravděpodobné, že naši pozornost, a to zejména z perspektivy střední Evropy, bude v prvé řadě vyžadovat vývoj na východě. Nebude se jednat „pouze“ o sledování vývoje bojů/(ne)dodržování příměří na východě Ukrajiny, ale do centra se dostane ekonomická a politická situace jak na Ukrajině, tak i v Rusku.

Migrace jako bezpečnostní výzva číslo 1

V případě obou zemí se novým tématem, s výrazným bezpečnostním přesahem, může v roce 2015 stát migrace. V případě Ukrajiny se bude jednat o několik vzájemně propojených pohybů. Zaprvé návrat uprchlíků do oblastí zasažených válkou. Tento nanejvýš žádoucí pohyb nastane pouze za předpokladu, že se podaří dosáhnout mírového urovnání, avšak i poté zůstane obrovské množství problémů a otázek. Vedle nezbytné rekonstrukce, která se neobejde bez pomoci zvenčí, a tudíž se zákonitě stane předmětem politických jednání a možného soupeření, bude otázkou, kdy a případně za jakých podmínek se budou vracet ti, kteří před boji utekli do Ruska. Kdo všechno odtamtud přijde a co s sebou přinese, je vzhledem k dosavadní praxi, bohužel, výsostně bezpečnostní otázka. Zadruhé vnitrostátní migrace z oblastí zasažených válkou případně z oblastí, kde by se konflikt znovu mohl rozhořet (tento scénář se naneštěstí vyloučit nedá). Zatřetí je tu otázka emigrace z Ukrajiny, ať již vzhledem k neutěšené situaci bezpečnostní, nebo vysoce pravděpodobného zhoršení situace ekonomické.

V případě Ruska se bude jednat o migraci dvojí, přičemž se v obou případech již stačila rozběhnout v roce 2014. Z Krymu odcházejí ti, kteří se nechtěli stát součástí „Ruského světa“, nebo se jim už začal zajídat. V prvé řadě se jedná o Krymské Tatary, z nichž někteří mohou začít hledat východisko ze situace v tom, že se připojí k extremistickým skupinám působícím na Kavkaze, či v čím dál tím širším pásmu nestability na Blízkém východě. Druhým migračním fenoménem pak je neuvěřitelně vysoký počet Rusů (podle některých odhadů se od února do prosince loňského roku jednalo o více než 200 000 lidí), kteří se po vítězném připojení Krymu rozhodli dát své zemi sbohem. Tito lidé, a bylo to všeobecně známé, se na takovou eventualitu připravovali již delší dobu a k tomu účelu budovali v bezpečných zemích, tedy zejména v USA, Kanadě, Izraeli a státech EU (včetně ČR) tzv. „záložní letiště“ v podobě nemovitostí či jiných aktiv. Vzhledem k tomu, že se jedná zejména o mladé a vzdělané lidi, bude jejich odchod sice dočasně stabilizovat Putinův režim (právě takoví obyvatelé/občané bývají nejkritičtější), ale ve středně a dlouhodobém horizontu se jedná o další oslabení již tak slabého Ruska.

Rusko je, a vždy bylo, mohutné, ale dnes je stále viditelnější, že je rovněž čím dál tím více slabší ekonomicky (a potenciálně demograficky). Otázkou, která by měla každého Evropana znepokojovat, je, co to Evropě přinese. Optimální by bylo, ale takový scénář je pro rok 2015 naprosto nerealistický, kdyby si Rusko tuto skutečnost uvědomilo a zásadně změnilo svůj způsob chování. K tomu však nedojde.

Rusko a postsovětský prostor

Rusko se však pravděpodobně bude snažit prezentovat jako velký úspěch, a zároveň zdroj nové síly, od 1. ledna fungující Euroasijskou hospodářskou unii, jež je tvořena Běloruskem, Ruskem a Kazachstánem. Díky propadu cen ropy a sankcím se však Rusko, nejsilnější člen této zvláštní integrace, ocitlo ve zcela jiné situaci, než s jakou počítalo. Oba slabší partneři již v průběhu loňského roku signalizovali, že jim zdaleka všechny kroky, které Moskva podniká, nejsou po chuti, a je proto realistické předpokládat, že se pokusí situace využít. Je ve hvězdách, jaká bude reakce Kremlu, ale vojenský zásah proti jednomu, či oběma státům, se nezdá být pravděpodobný.

K Ruskému fyzickému angažmá v postsovětském prostoru by však mohlo dojít ve střední Asii, zejména v těch zemích, které jsou ekonomicky na Rusku závislé. Pokud se nezastaví či alespoň nezpomalí propad ruské ekonomiky, tak její obtíže velmi rychle dolehnou na takové země, jakými jsou Tádžikistán či Kyrgyzstán.

V souvislosti se stažením většiny amerických a aliančních vojsk z Afghánistánu se již tak problematický prostor ležící mezi Íránem na západě, Indickým oceánem na jihu, Indií a Čínou na východě a vlastním Ruskem na severu, stává potenciálně nesmírně zranitelným. Protože se nedá předpokládat, že by se Rusko se všemi zdejšími problémy zvládlo vypořádat samo, otevřel by se daleko širší prostor pro Čínu. Ta se až dosud v oblasti angažovala primárně hospodářsky, ale pokud by její investice hrozily znehodnotit nepokoje či dokonce válka, pak je otázkou, jak by se Peking zachoval. Razantnější vstup Číny do této oblasti by se stal nejenom testem jejích velmocenských schopností, ale přenesení alespoň části pozornosti do hlubokého vnitrozemí Asie by se mohlo odrazit i v oblasti asijsko-pacifického pobřežního regionu, o němž se zmíníme dále.

Neschopné Rusko, schopná Čína a Egypt?

Poslední poznámka, kterou budeme věnovat Rusku a jeho krymskému dobrodružství, je osud mostu přes Kerčskou úžinu. Původně se v roce 2015 most již měl začít stavět a v roce 2016 měl být zprovozněn. Podle posledních zpráv se tak však nestane před rokem 2019. Pokud se nestane zázrak, což je nepravděpodobné, tak se Krym stane ještě daleko větší zátěží, než je v současnosti a jak na poloostrově, tak ve vlastním Rusku bude stoupat nervozita. Ruská (ne)schopnost vybudovat permanentní pozemní spojení s Krymem bude zajímavá i z hlediska komparace jeho (ne)schopností s čínskou aktivitou v Nikaragui, kde se začne budovat alternativa vůči Panamskému průplavu, a s Egyptem, jenž oznámil vybudování paralelního průplavu v Suezu, čímž by se tato vodní tepna stala „dvoukolejnou“ do roku 2016.

Africké výzvy

I když se zdá, že se mezinárodnímu společenství, mimochodem opět v čele s USA a EU, podařilo zvládnout epidemii eboly v západní Africe, neměli bychom pustit ze zřetele, že se opět ukázalo, jak slabé a institucionálně nevybavené jsou i ty africké státy, které v podstatě normálně fungují. Nejenom války, které úspěšně, avšak „pochopitelně“ obracejí v trosky a znemožňují normální život Sýrii, Iráku či Afghánistánu, ale i epidemie jsou indikátorem, že se svět v té podobě, v jaké ho máme zažitý, až příliš rychle mění k horšímu. Pásmo oslabených, a stále slábnoucích států, se táhne od západní Afriky až k hranicím Indie. Jedná se přitom o prostor, který vedle řady otevřených konfliktů trpí i řadou propojených a v podstatě neřešitelných problémů, jimiž jsou nedostatečný (a stále se zhoršující) přístup k pitné vodě a úrodné půdě - o přístupu ke vzdělání či zdravotní péči nemluvě. Zároveň všude v tomto prostoru dochází k dynamickému demografickému růstu, jenž všechny uvedené „tlaky“ pouze zesiluje. I bez otevřeného mezistátního či vnitrostátního konfliktu tedy tento prostor představuje, a v následujících desetiletích nadále představovat bude, příslovečný „sud střelného prachu“. Je nanejvýš znepokojivé, že to jediné, na čem se světové společenství – zdůrazněme, že celé světové společenství, a ne jenom Západ – dokázalo v tomto prostoru shodnout, byla jednomyslná podpora nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011. Již dnes je vidět, jak zásadním omylem to bylo.

Z hlediska vojensko-bezpečnostního se jako „sázka na jistotu“ jeví být pokračování ruského „ukazování svalů“, takže i v roce 2015 budeme svědky demonstrativních odpalů různých typů raket (z pozemních stanovišť i z ponorek), větší aktivity hladinového loďstva i ponorek v různých částech světového oceánu i letů strategických bombardérů daleko od ruských hranic. V tomto ohledu je zajímavé oživení spolupráce mezi Ruskem a Vietnamem, neboť ruské letectvo se vrátilo na základnu v zátoce Cam Ranh. Pokud dojde i na návrat většího počtu lodí, pak bychom byli svědky vstupu Ruska do jednoho z nejproblematičtějších námořních regionů, jímž je Jihočínské moře. V jeho prostoru nejspíš opět bude stoupat napětí, neboť žádná ze zemí nejeví úmysl cokoli slevit ze svých požadavků a naopak dochází k posilování stávajících a budování nových kapacit. Díky pokračujícím sporům mezi Japonskem a Čínou o ostrovy Senkaku/Diayou, a stále trvající absenci mírové smlouvy mezi Japonskem a Ruskem (byť Japonsko anoncovalo záměr realizovat zásadní průlom) lze v podstatě celý prostor táhnoucí se od Kurilských ostrovů po Singapur označit za konfliktní zónu globálního významu.

Mezi bezpečnostní výzvy roku 2015 lze s téměř absolutní jistotou zařadit Blízký východ, kde nic nenasvědčuje tomu, že by se tamější chaos měl uklidnit. Nové výzvy by se mohly objevit v oblasti Latinské Ameriky, kde Mexiko, již několik let trpící vyčerpávajícím bojem s narkomafií, a Venezuela nejspíš velmi tvrdě narazí na problémy vyvolané pádem cen ropy. Tento faktor by pak rovněž mohl výrazně poškodit velké producenty černého zlata v Africe, v prvé řadě Nigérii, Angolu a Rovníkovou Guineu.

Návrat k „normálu“?

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že svět v roce 2015 bude zcela jistě konfliktní a chaotický, ostatně stejně, jako tomu bylo v celé dosavadní historii. Pocity a stesky politiků, novinářů či občanů vyspělých demokratických zemí Evropy, že se svět najednou změnil k horšímu, totiž neodrážejí realitu, ale jsou jen průvodním jevem toho, že se Evropa probouzí z dlouhého a příjemného snu, který díky klidnému průběhu evropské ekonomické a politické integrace (zaštítěné americkými bezpečnostními zárukami) snila několik posledních desetiletí. Krize na Ukrajině nás v tomto ohledu pouze vtahuje do situace, která je optikou zbytku světa přirozená a standardní. Zda bude Evropa po probuzení letargická či aktivní, ukáže až průběh roku 2015, respektive léta následující.

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha